Žáci cestovali v malých skupinkách do Merschstraße, Oststraße a Wilhelmstraße s velkou radostí a přirozeností. Kameny úrazu židovských rodin čistili a drhli houbičkami a kartáči. Žáci kameny nejen čistili, ale také udržovali živou vzpomínku na utrpení způsobené deportacemi a vraždami židovských žen, mužů a dětí. Kameny klopýtání od umělce Guntera Demniga se tak staly pro naše žáky součástí "živé historie", neboť se staly nedílnou součástí jejich každodenního školního života. Kameny klopýtání nutí klopýtat o hrůzné události našich dějin a staly se symbolem utrpení a uznání.
